Confronto - Petr Hora, Jaroslav Wasserbauer, Radovan Živný

Co přináší (krom písku a „písku“) výstava Confronto

Nebývalou výstavu s titulem Confronto zpřístupnil 7. února Dům kultury ve Žďáře nad Sázavou ve výstavní síni Staré radnice. Obsahuje solitérní sochařské dílo a devět skleněných plastik od tří autorů - Radovana Živného (37), Petra Hory (61) a Jaroslava Wasserbauera (48). Nebývalost spočívá ve specifičnosti sochařské části (artefakt z písku) a v jejím srovnání s výsledky víceméně osvědčených způsobů umělecké práce sklářů (barevná tavená broušená plastika).
Na počátku takovéto konfrontace verbálně stáli „písečný sochař“ Radovan Živný (pochází z Vysočiny, žije v Portugalsku, byl účasten mnoha mezinárodních tvůrčích setkání) a renomovaný sklářský výtvarník František Vízner. Živného chystaná žďárská výstava měla dostat rozšiřující sourodé druhové společenství. Dospěli ke sklu. K jeho výtečným představitelům - Horovi a Wasserbauerovi. I oni působí na Vysočině.
Živný k výstavě předem napsal: Confronto je sochařský projekt, ve světě unikátní svého druhu, který srovnává východiska tvorby v oboru skleněné a písečné plastiky. Na počátku obou uměleckých disciplín stojí materiál zdánlivě obyčejný a všem dobře známý - písek… Zatímco je písek coby výchozí materiál ve sklářské tvorbě dobře známý, jeho využití k písečnému sochařství je nově objevené. Písek zde představuje médium netradiční, až avantgardní, a především efemérní. Sochaři, kteří ve své tvorbě podlehli kouzlu pomíjivého okamžiku, tvoří díla, která jen zřídka přežijí několik týdnů… Popularita tohoto sochařského oboru, pohybujícího se na pomezí klasického sochařství, performance, landartu a arte povera, neustále roste, snad právě pro svoji prchavost a nezachytitelnost. Písečnému sochařství se u nás na profesionální úrovni věnuje pouze pár nadšenců, ti však rychle dosahují mezinárodního uznání díky originálnímu uměleckému přístupu k písečné tvorbě a pravidelné účasti na písečných soutěžích, přehlídkách a festivalech na celém světě.
Název výstavy jistě vybízí i k porovnání různých soudů o té věci. Můj je tento: Jde vskutku o projekt unikátní. Konfrontování písečného sochařství se sochařstvím skla děje se poprvé, už proto musí být zaznamenáno. Stojí na stejnosti výchozí materiálové struktury. Výsledek na jedné a druhé straně je ovšem natolik odchylný, až nelze vyloučit, že nejeden návštěvník nebude s to do tohoto konceptu proniknout bez nápovědy. K dispozici ale není žádný doprovodný tisk.
Živného monumentální dílo z hněteného písku (Torzo) je založeno na propracovaném věcném podání ležící mužské figury. Upomíná na Den od Michelangela Buonarrotiho (florentinská kaple Medicejských). Sochařská práce v písku je specifická, patrně nejvíce ji vyhovují hutné formy blízké objektivitě. Pro imaginaci a intuici není mnoho prostoru. Asi to též vychází ze skladby diváků písečného sochařství v exteriérech přímořských letovisek. Je žádoucí, aby dílům bylo rozuměno. Za nejistý pak považuji názor, že písek je avantgardním médiem. Z hlediska samotného činu, netradiční tvorby přímo v galerijním interiéru a diváckého poznání nového druhu sochařské práce, a samozřejmě také z hlediska dosažení pozitivního tvůrčího výsledku (byťsi jen podmíněně, dílo má vymezenou životnost), pak výstava Confronto přináší iniciativní aspekty.
Však budeme-li se držet tradičního úzu, co očekáváme od uměleckého díla (stálost - tedy vzbuzování emocí v toku času - duchovnost, vroucnost, hlubokost etc.), dospějeme k názoru, že je zde přitažlivější část skleněné plastiky. Ovšem nutno mít stále na zřeteli onen všeobjímající záměr: konfrontaci. A ten je naprosto splněn. Nelze též zapomenout na liberální mínění Herberta Reada, že V umění je vše dovoleno a zejména se znovu uvolněně potěšit aforistickou sentencí Dicka Higginse, že Umění je přece to, co dělají umělci.
U tavených skleněných plastik Hory i Wasserbauera je primární kvalitou osobitý autorský rukopis postavený na řemeslné dokonalosti. Pracují se zhodnocováním specifických tvárných a optických kvalit skla, s protikladem matné a lesklé povrchové textury a se zvýrazněným grafickým účinkem tvarové a lineární kompozice. Jestliže Hora v minulosti opakovaně připomenul ovlivnění o třináct let starším Františkem Víznerem, nutno povědět, že oba byli měrou nezanedbatelnou usměrněni velikánem českého sklářského umění Stanislavem Libenským a jeho tvůrčí partnerkou Jaroslavou Brychtovou. Oni monumentalizovali architektonické myšlenky ve skle. Nebo pověděno obráceně, snad přesněji, tvořili monumentální skleněné solitéry v transformovaných architektonických myšlenkách. Z toho něco pro sebe převzali Vízner i Hora.
Hora přistupuje k čistému, racionálnímu tvaru (ve fundamentu je často ortogonálním nebo válcovým blokem), který buduje z polotovaru ze studeného skla. Je to tvar racionální, současně úchvatný svou noblesou. Horovy exponáty (Sfinx, dvě varianty Objektu, Filla) jsou látkou ke sledování tvarových, barevných a celkově estetických tendencí sklářské práce. Budeme-li Horova díla zkoumat bedlivě, zjistíme, že jsou nesena monumentálně působícími objemy, vzniklými sloučením pravoúhle pravidelných i nerovnoměrných, či rozličně zkosených nebo obloukovitých stěn. Ty jsou pak vyleštěné nebo matné, hladké nebo rozrušené zářezem, otvorem apod.
Wasserbauerova kolekce stvrzuje (je to nejspíše první myšlenka, jež kritika v této části výstavy napadne) autorovo již rozvětvené zakotvení v tvůrčí kategorii tavené skleněné plastiky. Metodu spočívající v tavení skla ve formách přivedli ke světovému věhlasu po polovině 50. let minulého století již jmenovaní Libenský s Brychtovou. Wasserbauer a Hora jsou jedněmi z těch, kteří ji přijali za stěžejní a vnesli do ní nové formové a obsahové složky, které jsou fundamentem jejich vzájemně různorodé originality.
Wasserbauerovo výtvarné myšlení je projeveno v prostorových, lineárních a světelných vztazích plastiky, v kultuře barvy. V tvarové aproximaci evokuje tvary bizarních rostlin (Adéla, Zkameněla, Sasanka, Život na korálovce zlaté). Počítá při tom, to je kořenem jeho tvůrčí osobitosti, s kontrastem měkké, lyrizované linie konvexních povrchů a dramaticky členité konkávní strany. V protikladech těchto skladebných postupů dospívá k sochařským konstrukcím, jež jsou pevné, přitom vyzařují podmanivou poetičnost. Výstava je přístupná do 28. února.

Text a fotografie: Jan Dočekal

Reprodukce - zleva doprava:
Radovan Živný, Torzo, písek, 2010, v. 200 cm
Jaroslav Wasserbauer, Sasanka, tavená broušená skleněná plastika, 2008
Petr Hora, Objekt, tavená broušená skleněná plastika, 2010