Zdeněk Macháček

Sochařova náklonnost ke krajině Vysočiny a k člověku
Zdeněk Macháček vystavuje v Galerii z ruky

Jan Dočekal

Materiálem sochaře Zdeňka Macháčka (*16.8.1925 v Brně) je dřevo, náplní děl jsou v přečetných variacích krajina a člověk. Už přes padesát let. Za tu dobu, ve které myslel v prvé řadě na uměleckou práci, uskutečnil téměř pět desítek autorských výstav u nás a v cizině. Teď, v červnu, v předznamenání 85. narozenin, vystavuje v Galerii z ruky v Křížovicích na Vysočině.
Zavedené galerie mají okruh svých autorů. Ale není to, řečeno obrazně, klidná hladina, vlní se - autoři přicházejí a odcházejí. Ti, kteří se na konkrétním místě líbí a jimž se líbí na tom místě, zůstávají. Jsou „své“ galerii blízcí. Někteří z nich jsou bližší a ti „vybraní“ jsou nejbližší. Vztah Zdeňka Macháčka a Galerie z ruky je příkladem oné třetí možnosti, té „z výsluní“. S majitelkou galerie Stanislavou Macháčkovou jsou manželé, galerie a sochařský ateliér jsou pod jednou střechou bývalé stodoly na samém konci Křížovic. Těsná blízkost (osobní a pracovní) už třikrát přivedla Macháčka do Galerie z ruky jako autora, pokaždé u příležitosti životního výročí (1995, 2000, 2005). Podnět přítomné výstavy, čtvrté, byl týž. Nelze ovšem opomenout, že Macháčkovy sochy jsou v Galerii z ruky trvale, tedy i v době mimo sochařovy autorské výstavy. Součástí galerie je totiž už pět let stálá expozice četných Macháčkových děl, další jsou nastálo v exteriéru před galerií, v malém přírodním divadle.
Do aktuální Macháčkovy expozice lze vstoupit stylově, skrz pět metrů vysokou Bránu k múzám, již sochař vytvořil v roce 2008. Sama výstava má dvě nestejně velké části. První, menší, je v prostoru pro proměnné výstavy, druhá je aktuálně upravenou stálou expozicí v přímém sousedství. První obsahuje nová díla, vzniklá loni a letos (Macháček zůstává i ve velmi mužném věku aktivním tvůrcem), druhá je retrospekcí do minulých tří desetiletí, poskytuje obsažnou informaci o vývoji autorovy tvorby.
Předešlé Macháčkovy výstavy v Galerii z ruky vždy stvrdily, pokaždé v jinak posunuté rovině, sochařovu dvojí náklonnost - ke krajině Vysočiny a k člověku. To ale může být označeno za náklonnost jednu, sdruženou, protože Macháček nevnímá člověka odtrženě od přírody. Nejspíše je to tím, že v těsném vztahu s přírodou žije už čtyřicet let, od doby přesídlení z Brna do Křížovic.
Vyjádření námětu je věcí výtvarného jazyka. Může být založený na věcnosti, na rozličných stupních její umělecké stylizace, nebo, na nejvzdálenější krajní mezi, na ryzí osobitosti autora, který je dychtivostí po experimentu přiváděn až k vzhledově a informačně zcela uzavřeným dílům, k nimž divák nenachází cestu. Macháčkovy tvůrčí metody se vlní zhruba uprostřed oněch pomyslných mezí. Nestojí na popisu ani na vyslovené abstrakci. Jsou postupem času projeveny ve dvou rovinách. Přibližně do druhé poloviny osmdesátých let jde o formálně sevřená díla v lyricko - expresívním tvarosloví na metaforické motivy ženského aktu (torza a smyslné fragmenty těl) a jednotlivostí přírody či živlů.
Po počátku let devadesátých dominují komorní skulptury a vícedílné monumentální figurální objekty, jež jsou variacemi na téma lidské touhy vzlétnout. Tvar lidských (a zvířecích) bytostí je u Macháčka v té době velmi uvolněný, odkazuje až ke zdrojům lidového řezbářství. Důležitým prostředkem k pojednání motivu je často hyperbolická jizlivost. Ovšem bez zloby. A filozofický nadhled obrácený k lidumilství. Sochař usiluje člověka vyzvednout do nadzemského prostoru, k fascinaci svobodného letu, protože je to právě ona fascinace, nač intenzívně upírá mysl.
Mimo pole sochařské práce je Macháček dost možná introvertní. Skrze své sochy, kterými se vyjadřuje nejraději a které jsou pro diváka dobře „čitelné“, se však bez zábran rozkrývá. Sděluje, že lidské i jiné bytosti jsou-li cílem porozumění, i vzdor zakořenění „v hroudě“ (nebo právě díky té skutečnosti), mohou se povznést, mohou letět. A kdyby jen skrze sílu imaginace, i tak to bude náramné.
Dříve již pojatá témata a dosažené formové postupy jsou obsaženy i v nejnovější kolekci soch. V pozvánce se k tomu píše: „… Tentokrát sochař opět sestoupil na zem, aby si znovu, novým pohledem, objevoval svoji známou, vzrušující krajinu. A taky, aby si trošku hrál… A najednou se od země odrazil ještě výš, až do kosmu. Bloudí si mezi Perseidami, zachycuje různá Znamení a Signály z kosmu. Vrací se s nimi do svého ateliéru, aby je zhmotnil a zachytil do modrých a červených soch…“
Macháček prohlubuje soustředění na tvarové zjednodušení. V tom smyslu akcentujme především polychromované sochy Posel z nebe I (výška 150 cm, 2009) a Posel z nebe II (výška 200 cm, 2010), odpovídající tendencím minimalismu. Mezi díly hlásícími se ke krajinné inspiraci vyniká vertikální reliéf Zelená krajina (výška 200 cm, 2009). V působivé obsahové zkratce symbolizuje krajinné tvarosloví Vysočiny. Macháček zde navazuje na svá dřívější obdobně formovaná díla s toutéž tématikou. Po mém soudu jde o jedno z nejpůsobivějších autorových děl z posledních let.
(www.galeriezruky.cz)