Aleš Navrátil

Obrazy Aleše Navrátila v brněnské Opeře
10. únor - 16. březen 2010

Ve společenských prostorách Národního (Janáčkova) divadla v Brně představil kolekci nových obrazů Aleš Navrátil (*1946, je pedagogem v Ústavu zobrazování Fakulty architektury Vysokého učení technického v Brně).
Stará lidová píseň z Čáslavska začíná čtyřverším: Chytil táta sojku,/ chytila máma taky!/ chytil táta, chytila máma,/ chytily všecky děti… Je beze smyslu tajit, co je dávno známo: Kdysi byly sojky chytány za účelem kuchyňské přípravy a pozření. Šlo pravděpodobně o chytání masové. Vždyť ani nevíme, kolik bylo oněch dětí… V zahánění hladu byla doba taková. Pojídání ptáků nebylo amorální. Ani sojek, ptáků krásných na pohled, s estetickou silou, dalo by se říci. Ale jak to souvisí s výtvarným uměním? Jak s rezultáty práce Aleše Navrátila? Vzdáleně. V imaginativní zobecněné rovině. Přesto: Jakýkoli umělec si nemůže více přát, než aby jeho dílo bylo v nouzi (ale i v době dostatku) duchovně konzumováno. Dnešní stav, míra veřejného zasažení myšlenkami umělců, však k našemu hlubokému smutku spíše naznačuje retroaktivitu - ono chytání sojek…

Navrátil se dříve, v sedmdesátých až devadesátých letech, věnoval výhradně figurální grafice. Nově evokovala staré barokní a klasicistní tisky. Člověk dominuje v emotivně zabarvených kompozicích. Forma rezonuje s obsahem. Ten uchopuje a vyzvedává pozitivní stránky existence člověka a sráží k odsudku projevy negace lidství. Navrátil vystavěl výmluvné symboly, skrze ně šel k zobecňujícímu ideovému souhrnu. Byl tu však ještě jiný aspekt, který se ukázal důležitým v pozdějším vývoji Navrátilovy malby. Jde o rytmicky rozvíjené do náznaku zastřené lineární struktury zabírající zadní plán rozměrných grafických listů. V nich je formové východisko Navrátilových přítomných rozměrných akrylových maleb.

O obrazech
Tvé malby mají základ v grafických strukturách. Rozvíjíš je, posouváš v ploše, vykrýváš nebo je kladeš vedle „prázdné“ plochy, násobíš, otáčíš. Základ je ve tvých grafických listech, v jejich pozadí, v horních částech, v té funkční grafické nadstavbě nad figurálními kompozicemi, vlastně v uzavírání obrazového děje lineárně zjednodušenými, zrcadlově zmnoženými postavami, vyzvednutými v symbolech odezvy dění na Zemi, ve sféře člověka, a současně jako jakási nebeská či kosmická stráž nad lidskými úděly…
Nadsazeně se dá říct, že to vlastně začalo jako z nouze ctnost, jako zaplňování prázdného prostoru. Ale i tak se jednalo o zaplňování s určitým smyslem. Prázdný prostor malíře děsí. Je nutné jej obsadit, učinit ústrojnou součástí obrazu. Na starších grafikách mám třetinu, někdy jen čtvrtinu plochy zalidněnou. Ovšem i zbývající část je stejně důležitá. Musela být samozřejmě oživena, a to s pevnou vazbou na literární část listu. Vyšel jsem tedy ze situace v hlavní části kompozice, s cílem dosáhnout úhrnného smyslu těch grafických listů. Pro doplňující obrazce jsem vybral určité polohy figur. Začal jsem je ornamentálně rozšiřovat opakováním a zrcadlením. Tak pronikaly do volného obrazového prostoru. Brzy jsem si všiml, že ty ornamentální znaky s figurálním východiskem mají svoji energii, jsou schopny žít vlastním životem. Zjednodušoval jsem dál. Ze značně stylizovaných původních postav se stala neurčitá maska, symbol, mandala členící plochu. Je jistým ornamentem, v pohybu proměn má zvláštní sílu. Vymanila se z prostého řazení v principu opakování. Stalo se to narušením pravidelnosti, zprvu spíše nezáměrnou, ale viditelnou chybou ve vedení linií, nedokončeností, barevnými změnami.

Zjednodušené plochy s lineárními symboly náhle ukázaly novou grafickou kvalitu.
Ano. Vyzkoušel jsem to už před mnoha roky ve starších grafikách, ale teprve teď, ve velké obrazové ploše, v mnohonásobně zvětšené formě, se dostavil toho všeho patřičný účinek. Následovala potřeba nové velké tvary prolomit barevně a v jejich řazení a v cílených nepřesnostech vytvářet další nové grafické struktury, prvky nezávislé skladby. Spojení násobených tvarů jsem začal lineárně rozrušovat, jakoby trhat, dostávaly vzhled připomínající útržky textilií. A viděl jsem cosi jako ránu, rytmický systém vykázal defekt, dostal se do jiné myšlenkové polohy, kterou docela opustil východisko v dřívějších grafických listech. V dalších krocích se dají menší díly z celkového přediva uvolnit rušením vazeb s okolím, nebo radikálněji prostým mnohonásobným zvětšením. Uniknou tak z předchozího kontextu a začnou žít svébytný a jedinečný život. To už jsem si začal myslet, že stojím na cestě k svébytným malbám. V obraze je možné abstraktní text linie ozvláštnit příslušnými barvami k naprosté jedinečnosti. Ne vše se daří a něco jde jinam, než jsem původně zamýšlel, než jaká byla moje původní představa. Ale slyším toho řeč a cítím, že tak to může být. V grafické práci jsem tento pocit, silný a naplňující, v takové míře nemíval.

Tvarový vývoj, ale také práce s barvou ti vyznačily cestu k abstrakci…
Fenomén barvy se mně dostal tak pod kůži, že jsem měl potřebu jít dál. Objevovaly se další alternativy práce s ornamenty. Zcela opustily původní figurální východisko, vznikaly esence pravé abstrakce. Ne abstrakce bezhlavé, kterou lze svým způsobem rafinovaně vymyslet nebo k ní dospět naprostou náhodou, ale abstrakce, ke které jsem postupně došel skrze svoji vlastní práci, v níž je snad původní myšlenkové tkanivo. Jeden obraz nabízí mnoho dalších cest…

Malířův dodatek k rozhovoru
Dovoluji si, poslat ti názvy obrazů - definitivní, věřím. Začal jsem o tom přemýšlet poté, co mně dovolili pověsit několik kusů do auly školy (škola slavila výročí, a tak se zdobilo…) a ukázala se potřeba titulky doplnit. Napadl mně způsob, co znám z ilustrací ve starší literatuře, kde se uvádí věta, která obrázek ilustruje. Třeba pod jedním obrázkem Zdeňka Buriana bylo, vzpomínám si: „Nedbaje nebezpečí hrozící mu býkem, vetkl oštěp v bok tuřice“. Ta literární vazba textu k obrazu má své kouzlo, jak vidět. Já ji jen napodobuji. K abstraktnímu obrazu text nutně zůstává inertní, vzbudí snad jen vzdálenou asociaci, nebo spíš jakési znepokojení svojí nespojitostí. A okouzlila mě němčina se svým napětím, které z ní pro nás čiší (a text ještě více vzdaluje obrazu). Tak jsem vytrhal něco z Franze Kafky a něco z Ringu Richarda Wagnerova. Zatím mě to baví a je to lepší, myslím si, než dosud užívané pomocné orientační věty.

Šest příkladů „inertních“ názvů obrazů:
Abendlich strahlt der Sonne Auge. (Večerem oko slunce září). Gezahlt habe ich nun lass mich ziehn. (Zaplatil jsem, teď nech mě jít). Niebelheim hier durch bleiche Nebel. (Niebelungů domov prostupují bledé mlhy). Schwüles Gedünst schwebt in der Luft. (Smyslný Gedünst vznáší se ve vzduchu). So sind wir denn fertig. (Takže jsme připraveni). Zur Burg führe die Brücke. (K zámku vede ten most).

O ornamentu
aneb Nikoli bez rodiče a najisto s budoucností
Moderní ornament nemá ani rodičů ani potomstva, ani minulosti ani budoucnosti.(…) My, isolováni, aristokraté, máme své moderní umění, umění, které nahradilo ornament. (…) Člověk dneška užívá nebo zahazuje, podle své libovůle, ornamenty kultur starých nebo exotických. Nevynalézá již nových. Šetří a soustřeďuje svou schopnost vynalézavosti pro vyšší věci. (Adolf Loos, Řeči do prázdna, 1929)
Navrátil je „otcem“ nových ornamentů. Jsou podstatnou složkou jeho práce dosaženou vnuknutími na cestě účelného vývoje od originálně přetvořených figurálních kompozic k lineární abstrakci, jež je před ním stále otevřena ukazujíc k novým možnostem.
V souvislostech života a tvorby je to nyní, myslím si, pro Navrátila věc nejvyšší.

Jan Dočekal