CESTY, KTERÉ SE POTKALY

Před více než padesáti lety se na Katedře výtvarné výchovy Pedagogické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci zkřížily osudy skupiny studentů a jednoho výjimečného pedagoga. V letech 1970–1974 zde společně prošli obdobím intenzivního hledání výtvarného výrazu a osvojování si malířských i grafických základů.

Klíčovou osobností jejich tvůrčího směřování byl akademický malíř a profesor Ladislav Jalůvka. Jako přímý žák legend české moderny — Martina Salcmana, Cyrila Boudy či Karla Lidického — předával svým adeptům po boku dalších výrazných pedagogů (Jana Jemelková, Ladislav Rusek, Jaroslav Nerad) nejen kompoziční průpravu, ale především hlubokou nekompromisnost k tvorbě, úctu k materiálu a tvůrčí svobodu.

Ačkoliv politické tlaky nastupující normalizace přinutily profesora Jalůvku fakultu opustit — přičemž ročník 1974 se stal jeho posledním — stopa, kterou v mladých výtvarnících zanechal, byla trvalá. Tato výstava proto není pouhou retrospektivou, ale především vyjádřením úcty a přátelství k pedagogovi, který oslavil úctyhodné 94. narozeniny a stále s neochvějnou vitalitou tvoří.

Po absolutoriu se cesty autorů rozeběhly do různých regionů i výtvarných disciplín. Přesto u všech zůstal zachován společný jmenovatel: poctivé řemeslné zázemí a vnitřní potřeba autentického výpovědního gesta.

Ladislav Jalůvka

Představuje zrale vyváženou malířskou, kreslířskou i grafickou tvorbu pracující s bohatou strukturou, lyrickou metaforou a hlubokým duševním nábojem. Jeho celoživotní dílo, oceněné Cenou města Olomouce, charakterizuje tvůrčí disciplína, cit pro matérii a neustálé objevování nových výrazových možností.

Věra Kovářová

Staví na precizním grafickém řemesle, citlivém vnímání detailu, hlubokém smyslu pro knižní kulturu i volné kresbě. Její kompozice nesou osobitou poetiku, v níž se snoubí technická suverenita s jemným estetickým citem.

Iva Vodrážková

Vnáší duchovní a spirituální rozměr skrz snovou malbu, šité textilní koláže a prostorové objekty. Ve využívání recyklovaných materiálů u ní rezonují principy ekofeminismu a archetypálního řádu, formované olomouckými kořeny i působením v prostředí pražského undergroundu.

Dana Akritidisová

Zastupuje otevřené tvůrčí hledání a odvahu k neustálému objevování napříč médii (malba, pastel, grafika). Místo jednoho rozpoznatelného rukopisu volí svobodný výtvarný projev vycházející z jejího vnitřního života a prožitých zkušeností.

Pavel Hogel

Přináší nespoutanou energii, dynamické gesto a myšlenkový řád. Ve své nefigurativní malbě staví na tradicích českého informelu, který obohacuje o pozitivní barevnost a koncept vrstvených map (k/art/ografie). Metodou „organizované náhody“ balancuje mezi kompozičním řádem a syrovou spontánností.

Konfrontace děl těchto pěti osobností odhaluje jak různorodost individuálních přístupů, tak i hluboké vnitřní příbuzenství. Výstava Cesty, které se potkaly, je oslavou trvalých hodnot: continuity výtvarné kultury, odkazu učitelské osobnosti a neuhasínající touhy po tvořivém vyjádření.

                                                                                                                                                                     Pavel Hogel